STÍNOVÁNÍ 
STÍNOVÁNÍ
Překrytý plachtou uprostřed místnosti
postává nábytek, přihrádky, poličky,
srulovaný koberec odnesen v kuchyni,
obalený lustr průsvitnou folií,
roztažené štafle a kýbl s barvou na zemi,
v nemž malířův štetec v bělobě máčený
omšelý ornament stěn přetírá na bílo,
malíř pokojů.
A vápenný smrad průvanem z okna vyfoukán,
na parketách pečlivě ložený koberec,
ve skříni na ramínku nedělní šat vrácený,
i dřevěný stůl, polstrované židle v pokoji
promlouvají o novotě a klidu.
Jen ta malba stěn ztracená pod vší svěžestí,
jak z očí smazáná do čiré nevědomosti,
sama pro ztracenou krásu brečí.
Poštou v neustání putují prázdné listy papíru,
čas písmena přestínoval v šmouhy uhlu,
zmazané skvrny, které bolí přeluštit!
Poštou v neustání putují plné listy papíru,
čas písmenům zanechal jejich ladný tvar,
však číst v klikyhácích zapomínek
i starý děd horko težko překousal.
Za noci čistou stránku z dopisu vytahal,
a s úsměvem se jal omítku škrabat lžicí
probudiv rodiče, jeho děti beze snů spící,
provazem krutě svázán, do blázince odtažen,
do blázince s černou sanitou před vchodem,
která nemaje majáku do nemocnice nemíří.
Dům zchátrav, navždy lidmi opuštěn,
sanační četou, semtexovou trhavinou odstřelen
s ornamenty.
A stínování trvá dál.