DUŠE HNUTÍ 
DUŠE HNUTÍ
Chtěl bych mluvit, jak divný se zdá svět,
déšt umyje orchidej a znovu spadá prach,
uschlá borovice tlí u frekventované dálnice,
předlouhé cesty, jejíhož konce nevidím,
neslyším zvukot kol havárie,
nárazy do svodidel,
přihoukají hasiči rovnat svodidla
a pak odjíždí do zbrojnice,
automobil hoří, uvnitř ranění,
mířím na áro, jsem už u lůžka,
nebo vlastně ne,
a dívka vyléčena odchází z nemocnice,
do světa, kam nataženou rukou nedosáhnu,
jsem bláhově nemocný,
posedlý zmraženým jazykem,
divnosti tančí nad križovatkou,
jak kulový blesk,
ale on se nikam netrefí,
protože je příliš dobrý!
Chtěl bych mluvit,
jazyk přimrzl k ledničce,
prosím,
neviňte mrazák, že mrází,
já se neumím odlepit,
nestihl jsem se od kulového blesku poučit,
nedosažen jako mžitka odletěl pryč,
natažená ruka visí ve vzduchu,
však rychlejší hodinový ciferník,
který se opírá o mrazák,
jmenuji se Jan, je mi čtrnáct let
a chtěl bych vědět, že zítra zemřu,
proťat kulovým bleskem se rozpadnu v prach,
abych dnes mohl svůj jazyk odlepit.
Chtěl bych mluvit, jak je divný svět,
po poušti sviští horký písek
a v každém zrnku se skrývá had,
který je ti blíž než si pripouštíš
v hororově můřné televizi tarasených očí,
snu chlapce z předměstí
a písek přiléta ze Sahary
na práh domu s uzamčenými hady,
jejichž laserové syčení
rozežíhá sporák do nepříčetna,
sporák s hrncem plným myšlenek,
papiňákem natlakovaným k výbuchu,
zmáčknout zde, pára uniká a syčí!
Já nevím, kam se ztratil klíč,
vyměnil jsem adresu za novou
a v televizi beželo,
že klíč jsem ztratil sám,
já nevím, kam jsem ho zahrabal,
kuchyní se táhne vlnovka,
plazí se v čerstvém, novém písku,
oblázky jsou studené a bílé,
jak déšť, který umyje orchidej,
manželčin roztoužený smích,
pak přijde blíž,
co písek z oblázků?
Lžu sám sobě,
držím ten klíč v ruce,
jmenuji se Jan, je mi pět a třicet let
a chtěl bych vědět, že zítra půjdu,
odemknu a nechám se ušknout hadem,
aby dnes byly oblázky vlažné.
Chtěl bych mluvit, jak je divná realita,
zabalený v krabici poštou přišel dárek,
celistvé zrcadlo,
pohlede kamenný
rozbil jsi mé zrcadlo
v hrozivého pavouka,
jedovatou, černou vdovu
se zataženým závojem,
důkladně spřadenou pavučinou,
snem ze zakřivení vesmíru,
červeného posunu do neznáma,
křivím se snad já?!
Střepy v rakvi pohřbené
nevyhrabu lopatou,
jsem slabý, neuzvednu lopatu,
prosím černou vdovu,
jestli by je nemohla vyhrabat,
ušklíbá se,
leze v kruzích po pavučině,
nebo se v kruhu pohybuji já?
jmenuji se Jan, je mi sedmdesát let
a chtěl bych vědět, že se zítra
v opojném polibku napiji jedu černé vdovy,
abych dnes naposledy v celistvém zrcadle
viděl tu dívku z nemocnice.
Zvídavý chlapec odchází,
ani smutný, ani veselý,
ve svém nitru zamyšlený,
trapsodie však neskončí,
Bože jakou mi dáš odpověď?